Někdy mi připadá, že žijeme ve zlém snu. Co všechno se ještě musí stát, abychom se probudili?

Co všechno jsme ještě ochotni skousnout, než řekneme, děkujeme, to stačí?

Možná se nám ještě zdá, že to nějak jde. Že ještě máme přece svoji práci, občas nějakou dovolenou a hlady také neumíráme. Co všechno člověk vydrží, než se rozhodne, něco se svým životem udělat? Možná čekáme na nějakou krizovou situaci ve svém životě, která by nás rozhýbala k činu. Takže - teď se nám zase nic tak hrozného neděje.

Co když je to ale jenom naše představa? Co když právě teď jde o vše.

Myslíme si, že jsme svobodní lidé ve svobodné zemi, a že si můžeme dělat co chceme. Je to ale skutečně tak?

Dvacet let od pádu komunismu se určitě mnohé podařilo. Mnozí lidé se skutečně mohou cítit svobodní, ale je ta naše svoboda skutečná? Co když se nám jen někdo snaží namluvit, že svoboda nespočívá v aktivitě a přebírání odpovědnosti za svůj život, ale v tom „držet hubu a krok, do ničeho se nemíchat a hlavně o ničem nepřemýšlet.“

Myslíte si, že tímto svým postojem nemůžeme o naši svobodu pomalu, ale jistě přicházet? Že namísto nás budou rozhodovat a přemýšlet ti, kteří si o sobě myslí, že vše vědí lépe než zbytek naší společnosti. Existují lidé, kteří se nám snaží namluvit, že to jsou pouze oni, kteří nás mohou spasit a jsou schopni nám slíbit třeba i zázraky. Sami sebe postavili do čela a na kandidátky svých stran a chtějí rozhodovat za nás jen ve svůj prospěch. Chtějí mít právo určovat, co se v našem státě bude odehrávat. Hrají vabank a my jsme mnohdy pouze v roli přihlížejících statistů. Výměnou za pouhé přihlížení a přehlížení nám nabízejí sliby pohodlného, radostného, bezstarostného a spravedlivého života.

Chceme, aby nás o tom přesvědčili? Chceme se skutečně zbavit své svobody myšlení a rozhodování? My ale přece nejsme malé děti, kteří věří pohádkám, my už umíme počítat. Na to už jsme skutečně dospěli.

Nezbývá než otázka – co se s námi za těch dvacet let stalo? Kam se poděla naše soudržnost, která nás ve chvíli, kdy nám bylo nejhůře, přiměla držet pospolu, vzít do rukou klíče a říci - ne, děkujeme.

Možná namítnete, že se doba změnila, a že nám není tak zle jako tehdy, ale víme skutečně, jak zle se nám pak udělá a kam až můžeme dojít pod vedením „vyvolených“?

Co když nás dnešní pohodlí za několik let dovede k vystřízlivění, a návrat k normálu pak bude o to těžší? Na koho pak svalíme vinu? Budeme si muset přiznat, že za vzniklou situaci nemůže nikdo jiný než my sami. My, kteří jsme volili ty nepravé, nebo nevolili vůbec.

Není nutné v současné situaci vycházet znovu do ulic s klíči v ruce (i když mezi námi, proč vlastně ne). Jednou z našich přirozených možností,  jak vyjádřit svůj názor, jsou přece nadcházející volby. A to v letošním roce hned troje (do parlamentu, do senátu a do obecních zastupitelstev).

Žádný argument, že není koho volit, neobstojí, když si plně uvědomíme vážnost doby, ve které teď všichni žijeme. Chtěli jsme přece mít svobodu slova, tak teď ji můžeme plně využít. Z celého spektra nabízených možností vyberme tu, o které si myslíme, že bude pro naši zemi tou nejlepší, nebo chcete-li, nejméně škodlivou.

Bohužel nejsme v situaci, kdy na naší politické scéně figurují pouze morálně čistí jedinci s hlubokou znalostí našich reálií, a přitom neochvějně hájící skutečné zájmy všech lidí, bez ohledu na vlastní výhody. V tomto skutečně nejsme naivní snílci. Lidé si ale ve skutečnosti přejí vládu, která hraje poctivě. Vyplývá to i z průzkumů veřejného mínění, kdy největší oblibě se těší vláda nestranných odborníků, kteří se snaží jednat podle zdravého selského rozumu. Chceme přesto znovu zvolit vládu, které selský rozum nic neříká? A když říká, tak její činy tomu neodpovídají? Představte si na chvíli, že jste majitelem firmy a chcete, aby si vaše  firma dobře vedla. Koho byste chtěli, aby spravoval vaše finance? Myslím, že bychom se všichni shodli, že toho, kdo myslí reálně a pečlivě si ohlídá, do čeho investuje, a zda na to skutečně má. Stejně tak bychom měli spravovat i naši společnou firmu – náš stát.

Situace je nyní taková, že si praktickou moc ve státě střídavě předávají dvě největší strany – ČSSD a ODS. Tak, jak se střídají volební období, přehazuje jedna na druhou odpovědnost za devastaci naší země. Pokud nechceme, aby tento trend pokračoval, můžeme hlasovat pro změnu.

Pojďme volit menší strany

a tím zpřetrhat léty pevně svázané korupční svazky mezi politiky a hospodářskou sférou. Mějme ale přitom na paměti, že moc korumpuje vždy, ale absolutní moc korumpuje absolutně.

Všichni jistě známe pověst o blaničtích rytířích, kteří se objeví, když naší zemi bude nejhůř. Teď ale ruku na srdce, co když ve skutečnosti nejsou, nebo jim v pravou chvíli nezazvoní budík. Budeme se asi nakonec skutečně muset spolehnout sami na sebe.

Hodně štěstí nám všem

Ivana Hrušková – Kontaktní centrum Radost