Přečtěte si úryvek z knihy Jana Konfršta Vlastenectví z kapitoly Pojmy.
Nezájem o věci veřejné je vyjádřením nevyřčené důvěry těm, kterým byla správa této země svěřena do rukou.
Nezájem o věci veřejné je projevem svobodné vůle. Umožníme-li však touto cestou dostat se k moci hloupým či neschopným, moci chtivým či jen pouze namyšleným lidem, pak se nevyhnutelně dočkáme chvíle, kdy naše svoboda bude ještě více okleštěna. Mezi demokracií a diktaturou nikdy nevedla zřetelná hranice, nikdy také mezi nimi nestála nezdolatelná překážka.
Nezájem o věci veřejné je smířením se se statem quo věci. Je jistě dobré přijmout daný stav s vědomím osobního podílu na něm. Není však dobré se s ním smířit. Mezi přijetím a smířením je velký rozdíl a je v zájmu nás všech, abychom rozdíl ve významu těchto slov pochopili a aby mezi nimi proto vždy zela hluboká propast.
Nezájem o věci veřejné je tichým souhlasem se všemi nepravostmi, kterých se naši spoluobčané dopouštějí, a nezáleží na tom, na jakém stupínku žebříčku moci se nacházejí. Zda zasedají v parlamentních lavicích, zastupitelstvu té nejmenší obce či případně zneužívají našeho altruismu formou falešné nadace potřebným.
Nezájem o věci veřejné je slepou vírou v čisté úmysly těch, kteří jimi neoplývají. lt;/strong> Planou nadějí, že si svůj život dokážeme zařídit ve všech směrech bez ohledu na to, jaké životní podmínky nám stanovují jiní.
Nezájem o věci veřejné je projevem zbabělosti. Přenesením osobní odpovědnosti na „toho druhého“. Nezájmem o věci veřejné dáváme účinnou zbraň do rukou těm, kteří na ni čekají, neboť jsou na něm v podstatě závislí. Je živou vodou na jejich mlýn. Nezájem o věci veřejné může být i jen pouhou apatií, rezignací na život. Vyjádřením fatalismu. Každý má své sny. I já. Sním o tom, že se rozloučíme se svojí pasivitou, že se začneme zajímat více o věci veřejné. Stále věřím, že nám není lhostejné, kam naše zem směřuje. Věřím, že se probudíme z letargie. Věřím v dobro, věřím v lásku, ale protože vím, že nežijeme v zemi pohádkové, kde vše zařídí moudrý král Miroslav, tak také vedle své víry vím, že je třeba přiložit ruku k dílu. Aby veškerá starost o věci veřejné nezůstala jen na bedrech moudrého krále. Časem by ji totiž nemusel unést. Je dobré snít své sny. Je dobré prosit o pomoc. Je ale také na čase si uvědomit, že snění o štěstí, o životě ve společnosti plnoprávných občanů, je třeba vyjít v ústrety. Jen tak se může víra a sen setkat s každodenní realitou. Při hledání svého místa ve společnosti, při pátrání po smysluplné seberealizaci můžeme být na chvíli třeba i bezradní, ale nikdy neztrácejme n
aději. Zájem o věci veřejné je projevem sounáležitosti s vlastním národem. Mnohdy neokázalým, možná ne zcela uvědomělým, ale vpravdě skutečným projevem vlastenectví. Stále stojíme před volbou. Opakovaně rozhodujeme o budoucnosti a nikoliv pouze o své vlastní. A nezapomeňme, že přinejmenším ovlivňujeme život svých nejbližších. Pro své děti jsme nejen byli, ale vždy budeme tím prvním příkladem. Byť by jim již bylo kupříkladu 47 let. Žili jsme v době, v níž svoboda projevu byla potlačována programově bez ohledu na podepsané mezinárodní úmluvy o dodržování lidských práv. Svobodné myšlení však naštěstí do důsledku potlačit nelze. Svoboda ducha je základní podmínkou kvality života, a tak jsme si začali každý po svém vytvářet svůj uzavřený svět, do něhož jsme opatrně pouštěli jen ty, kterým jsme, jak jsme alespoň doufali, mohli důvěřovat. Většina z nás. Neprotestující, ale mlčící většina. I jen mlčet však není dobré. Společnost není a nikdy nebyla jednolitá. V žádném ohledu. Týká-li se nejednotnost duchovní stránky života, pak obzvláště. K vyrovnání se se svým svědomím vede mnoho cest. Některé jsou přímé a široké, jiné klikaté a další i trním zarostlé. Ať však zvolíme kteroukoliv, mějme vždy na paměti, že nás všechny spojuje vidina společného cíle: Občanská společnost, tvořená svobodnými a svobodomyslnými bytostmi s rovnými právy a povinnostmi. Jediná cesta, která k tomuto cíli nevede, je dlážděna vlastnostmi, s nimiž je dobré rozloučit se hned – nezájmem, pohodlností, egoismem. Vlastnosti jako je rozhodnost, vůle i odvaha riskovat a nepodléhat malomyslnosti, možno projevit vždy, jsme-li ovšem srozuměni nejen se smyslem svého chování, ale i s možnými nepříjemnými následky, byť v omezeném čase. Ještě jednou se ponořme do minulosti. I v minulém režimu žili lidé, kterým nebylo lhostejno, jakým směrem se společnost ubírá, a proto se rozhodli vyslyšet hlas svého svědomí. Rozhodli se hlasitě a veřejně dát svůj nesouhlas najevo. Projevit svůj zájem o věci veřejné, neboť se domnívali, že nejsou respektováni jako svobodné bytosti. S plným vědomím, že jejich svoboda do té doby okleštěná bude možná redukována o další stupeň. Že mohou být i uvězněni, což se v mnoha případech stalo i opakovaně
. Jak na jejich postoj reagovala mlčící většina? Jaký byl zájem mezi touto částí veřejnosti o samizdatově publikované texty, věnované například úvahám o stavu lidských práv či ekonomickým prognózám v naší zemi, v poměru k počtu kopií Švandrlíkových Černých baronů? Absolutní číslo není zdaleka tak důležité jako, byť do jisté míry opožděné, ale přesto velmi důležité, přehodnocení osobního postoje k událostem nyní již „historickým“. Pro náš budoucí život, ať již osobní nebo společný, by bylo velmi nebezpečné, kdyby takovéto rozjímání o minulosti dostávalo nádech pouhé nostalgie beze snahy vyvodit z něho konstruktivní závěr. Nemáme dosud žádnou jistotu ohledně směřování naší země. Naše demokracie je stále velmi křehká, velmi mladá, o svobodu myšlení či projevu je třeba neustále usilovat. Nezájem o věci veřejné je cestou do zapomnění. Cestou zpět, do minulosti. Zájem o věci veřejné je cestou do budoucnosti. Dělejme jen to, s čím souhlasí naše svědomí. Nedělejme nic, co by bylo s jeho hlasem v rozporu a co bychom jednou nedokázali obhájit před svými dětmi. Nezapomeňme! Života jsme pouze dědici a na chvíli jeho nositeli. Je naší povinností předat stav věcí veřejných s čistým štítem. Zájem o věci veřejné je projevem víry, že každá situace, ať se zdá být jakkoliv obtížná, má řešení. Je pravdou, že v každé z nich mohou být ukryty nepředvídatelné potíže, ale i v nich je skryto řešení. Život je věčný a my v něm. Pouze zájem o věci veřejné se může stát zárukou do budoucnosti, že život v náruči vlastního národa „bude stát za to“. Jen ruce přiložené ke společnému dílu mohou přinést záruku plnosti života. Řešením není a nemůže být pouhý nářek nad současným stavem a čekání na den, kdy nás konečně někdo učiní šťastnými. Věta Karla Schwarzenberga, vyslovená rovněž na ustavujícím sjezdu strany TOP 09: „Jak můžeme pozitivně milovat národ, kde se uplatňuje a platí: politika bez zásad, blahobyt bez práce, rozkoš bez svědomí, vzdělání bez charakteru, obchod bez mravnosti, věda bez lidskosti a úspěch bez pokory,“ je sice větou pravdivou, nepřisuzujme jí však všeobecnou platnost. Nevyjadřuje postoj každého z nás a především – nemusí platit i zítra. Navíc, může být přece nejenom větou konstatační, ale i burcující! Jakou možnost zvolíme? Ještě nás neomrzelo čekání na zázrak? Zájem o věci veřejné je zájmem o vlastní budoucnost. Ve štěstí pouze věřit je výrazem pasivity. O naději v životě je třeba se zasloužit. „Láska pravá spočívá v naději. V naději na život věčný. Takováto láska je teprve láskou, protože věčné věčnému nemůže být lhostejno. Věčnost – věčnost nenastává teprve po smrti, věčnost je již teď, v tomto, v každém okamžiku. A proto neodkládat ničeho pro nějakou věčnost vzdálenou,“ T.G. Masaryk.1 (str. 61) Jedině procitnutím, „vzpomenutím si“, že zájem o věci veřejné JE v našem zájmu a nikoliv pouze osobním, se můžeme z anonymity vrátit zpět do Života. Pomáhejme si v tom navzájem. Vynutit si u druhého lásku ke své zemi nelze. Lze ji probudit pouze vlastním příkladem. Byť by byl jakkoliv drobný, má větší váhu než učené pojednání.
