Příčí se mi ale, že nejmocnější muž pražské kultury uvažuje jak žárlivá subreta.
Ať platí bohatí! Tak pěkně zrýmovali cestou k únoru 1948 svou třídní nenávist čeští komunisté. Jejich agitačním refrénem se stala milionářská daň. Kdo to zažil, vidí, že Jiří Paroubek dnes říká totéž, jen sladčeji: "Obnovíme solidaritu bohatých s chudými spravedlivou daňovou progresí."
Prý férové daně. Aneb čím víc vyděláš, tím menší procento ze svého výdělku dostaneš. V tom nic spravedlivého nevidím. Nevyznám se ovšem v ekonomii a nedemagogický, trpělivý odborník by mě možná zviklal. Nebo dokonce přesvědčil, že v současné krizi to jinak nejde.
Říkám: přesvědčil. Ne umlátil dálničními billboardy.
Bez nás potopa.
Jenomže ekonomický laik mého typu je, bohužel, více než fakty ovlivnitelný vyjadřováním a celkovým sebeovládáním diskutujících. A tak mi v nastávajících volbách opět nezbude nic jiného než kdykoli předtím: zvolit stranický program, který je blízký mým zájmům.
Ač sportovec a Pražan, obejdu se bez národního fotbalového stadionu i "našich" olympijských her. Jakkoli v Martině Sáblíkové vidím zázračné naplnění rychlobruslařských cílů, o jakých se ani nesnilo reprezentantům závodícím po válce na Vltavě u Jiráskova mostu, stadion bych jí nestavěl. Nespočítá někdo, jestli by nebylo levnější podobným talentům platit tréninky v zahraničí?
A vidět za patnáct let Česko v desítce zemí s nejvyšším životním standardem v rámci Evropské unie, po tom toužím asi jako po elixíru neviditelnosti. My, co máme byt, vodu, jídlo a auto, patříme podle průzkumu P. Hartera ze Stanfordské univerzity mezi mezi osm procent nejbohatších lidí planety. Mně to stačí. Předhánět ještě Německo nebo Francii nepotřebuji.
Potřebuji kolem sebe vzdělané, pracovité a slušné lidi. A politiky, kteří umějí spravovat obec. Což je počáteční, leč důležitý předpoklad, aby případně spravovali i stát. Proto nebudu volit ty, kteří přemýšlejí žaludkem, vyhrožují málem hladomorem, pokud vyhrají ti druzí, a slibují pečené holuby, pokud vyhrají oni.
Jako žárlivá subreta
Nemám nic proti velkým stranám. Rád bych volil opravdovou pravici. I proto, že to máme v rodině. Můj fyzický otec Antonín Krejčí sedával před válkou v pražském zastupitelstvu za Najmanovy živnostníky a po válce v předsednictvu národních socialistů na Praze XII. Nebyl zrovna obeznalý v kultuře. Syn píseckého voraře neměl ani maturitu a z hudby znal jen Karla Hašlera. Ale než nechali s pražskými radními postavit ve Strašnicích krematorium, jeli se aspoň podívat po Evropě, jak takové budovy vypadají.
Nejlogičtější by asi pro mě bylo volit ODS - nebýt funkcionářů s rozhledem a výrazivem Pavla Béma a Milana Richtera. Jejich rozhodování o pražské kultuře nerozumím a bojím se od nich nejhoršího. Za komunistů jsme ztratili krásné nádraží, Denisovo. Pražský magistrát mi neskýtá naději, že neztratíme i další, Masarykovo.
Kdykoli v televizním záznamu vidím Miloše Jakeše, jednoho z nejmocnějších mužů předlistopadového Československa, jak soudruhům z ústředního výboru žaluje, kolik ročně vydělávají zpěváci, hanba mě fackuje. Jenže totéž cítím, když promluví pražský radní Milan Richter v Lidových novinách: "Ta hra je příliš drahá. A Archa ji uvádí! Chápu paní Havlovou, která má určitě dostat honorář, tak podepisuje petice za to, aby Archa dostala víc peněz..."
Chápu, že nejsou peníze. Příčí se mi ale, že nejmocnější muž pražské kultury uvažuje jak žárlivá subreta. A procházím-li se třeba Litomyšlí, kde není krásný jen hudební festival, ale kdejaký dům, napadá mě: mít tak v Praze někoho, jako byl svého času litomyšlský starosta Miroslav Brýdl.
Nebo aspoň toho, kdo kdesi vymyslel heslo: Angličtinu od první třídy. Toho bych taky bez okolků volil. Ať je z malé nebo velké strany.
