Přečtěte si úryvek z knihy Jana Konfršta Vlastenectví z kapitoly závěr.
Jsme výjimečné bytosti.
Jsme výjimečnou formou života.
Je nám přáno žít na zcela výjimečném kosmickém útvaru – naší nádherné planetě – Zemi.
Jsme obdařeni tvořivostí.
Dokážeme ji užívat způsobem, díky němuž přetváříme svět kolem nás.
Tvořivost stojí v pozadí rozvoje technických možností, jimiž si život usnadňujeme, díky nimž se také svět zmenšuje. Díky nim máme k sobě blíže. Čas a vzdálenost již nejsou na překážku. Můžeme se navzájem více poznávat. Mohli bychom si i pomáhat. Tvořivost ke vzájemnosti přímo vybízí.
Až potud samá plus.
Tvořivost je však jen jednou z řady lidských vlastností. Dokážeme se ale díky ní také navzájem pochopit natolik, abychom si pomoci opravdu chtěli? Chceme se pochopit? Není to až tak dávno, kdy jsme se k sobě chovali jako kanibalové a určité odstíny egoismu k němu nemají jistým způsobem daleko ani dnes.
Tvořivost je podstatnou, nezbytnou podmínkou rozvoje a pokroku, ale ve spojení s jinými vlastnostmi se také stává vlastností nejen nebezpečnou, ale občas i smrtonosnou.
Život v dualitě světa je po věky neustálým zápasem. Nikoli jen ve vyhrocené formě ve válečné vřavě, ve válce o nadvládu či naplňování nesmyslné představy o nadřazenosti té či oné ideologie nebo rasy, ale je nikdy nekončícím střetem mezi dobrem a zlem. Láskou a nenávistí. Egem a vzájemností.
Život každého z nás je jako v čase rozprostřené vnitřní zápolení, v němž dosud není jasného vítěze. Denně se vystavujeme před volbu, čemu dáme díky svým schopnostem myslet a tvořit přednost.
Každý z nás a každý den. V každém okamžiku. Co upřednostníme, komu dáme ve svém životě prostor? Odpověď by měla být jednoznačná – hlasu své duše. Nezaměňujme jej však s jakýmikoli „ismy“ či nevhodnými formami náboženství. Jen malá poznámka na dokreslení - velká nákupní centra na okraji našich měst je možno označit za současné chrámy konzumu.
;
Vězme, že duše, její samotná přítomnost v nás, je povznesena nad jakoukoliv naši nedokonalost.
Tvořivost nás doprovází na cestě ke svobodě. Její uplatňování by však současně mělo být voláním po osobní odpovědnosti. Za sebe, za své bližní, za svou zem. V životě se neděje nic náhodně, i zrození do místa a v čase má svoji příčinu. Tvořme proto tak, abychom mohli pociťovat blahodárný účinek genia loci svého domova, své obce i své vlasti. A být na to hrdi se souhlasem své duše. Pak si budeme moci říci – život je fér – v dobrém i v tom méně příjemném.
Na první pohled by se mohlo zdát, že tato kniha je zaměřena na stránku života, kterou běžně označujeme jako vnější. Že myšlen ky v ní prezentované nemají s duchovní stránkou života příliš společného. Přál bych si však v tomto ohledu, abychom se všichni zamysleli, zda-li mezi těmito dvěma světy, světem duchovním a světským, nějaká dělicí rovina existuje. Zda existovat vůbec může. A pokud takto ještě uvažujeme, nejsou snad takovéto myšlenky překážkou na naší Cestě za plnohodnotným životem? Světským i duchovním zároveň? Jsme příliš zvyklí myslet a pohybovat se v daných kategoriích, po staletí vydefinovaných hranicích daného, a tím pro nás i možného. Cesta ke svobodě však spočívá v bourání všech bariér a zdí, v odstraňování všech zá tarasů a překážek, které jsme si umně, a bohužel i v tomto případě s velkou dávkou tvořivosti, nastavěli do cesty. Snad by nám tento nový a do současnosti nestandardní pohled na naši životní pouť mohl napomoci v jejím pokračování. Cesta životem přece nemusí být lemována pouze zákony a paragrafy, rostou kolem ní i stromy s plody porozumění, tolerance a lásky.
Cesta je to nejen dlouhá, chvílemi bývá i klikatá, občas i strmá. Hodně energie a vůle musíme vynaložit, než dorazíme do cíle. Hodně vlastností budeme muset upravit či dokonce změnit při hledání duchovního rozměru života. Hledat jej v pragmaticky se chovající společnosti však mělo smysl vždy. O tom jsme se v historii přesvědčili nejednou.
Prohlubovanou snahou více si porozumět, projevovanou touhou po vzájemnosti, zájmem o věci veřejné, vlastně nad sebou držíme ochrannou ruku navzájem.
I tak přispíváme k vzájemnému porozumění.
Není podstatné, za jak dlouho dorazíme do cíle. Jde o to, abychom si mohli každý večer s čistým svědomím společně říci: „Život je fér – a já jsem také přispěl.“ Řekněme si to společně prostými a přitom nesmírně hlubokými slovy s pokračovatelem rodu Sternbergů – hrabětem Zdeňkem Sternbergem: „Stačí se chovat slušně.“
