Přečtěte si úryvek z knihy Jana Konfršta Vlastenectví z kapitoly My a Právo.
Bezpráví kolem sebe vidíme stále dost i přes veškerou snahu, minimálně slovně deklarovanou, o vybudování právního státu. Je pro nás ale v podstatě životně důležité nepodléhat deziluzi ze současného vývoje společnosti. Nezapouzdřit se v představě, že jde o bezvýchodnou situaci. O děj, u něhož můžeme být nadále již pouze trpnými pozorovateli. Přiznejme si, že jsme teprve na samém počátku budování skutečně občanské společnosti rovnoprávných občanů. Nezavírejme ale ani oči, ani uši před skutečností, že ji nelze vybudovat shora. Nelze ji vystavět na základech zbudovaných z paragrafů, zákonů, nařízení a prováděcích předpisů. Přiznejme si, že jedinou možností je proces zcela opačný. Teprve tehdy, až se rozhodneme na nápravě věcí se rovněž podílet, teprve tehdy si budeme moci říci – život je fér. Toužíme-li v tomto ohledu po jeho vskutku revoluční proměně, pak nezbývá než sebrat odvahu a začít hrát osobní fér hru sám se sebou. Se sebou a skrze sebe – ve prospěch vlastní a současně všech. Jen tak může časem „Pravda a láska zvítězit“. Jen tak se může láska v našich srdcích zabydlet a rozum již nebude mít s uplatňováním pravdy potíže. Buďme ve své snaze trpěliví a rozhodní zároveň. Nenechme se ani zaskočit skutečností, že s bezprávím se zcela jistě setkávat ještě budeme. Možná nejen zprostředkovaně, ale i osobně. Ať tak či onak, nechť takové setkání nebude provázeno ani bolestí ani hořkostí, natož pocitem marnosti. Jsme a ještě dlouho budeme lidmi chybujícími. Na chybu má „právo“ i soudce, jehož rozsudek „ve jménu republiky“ se s Pravdou vždy setkat nemusí. Nevkládejme však do mysli druhého zlý úmysl a hlavně nebuďme lhostejní!
Na nepravosti se člověk podílí i mlčením.
Máme ale opravdu zájem podílet se na tvorbě společnosti, založené na právním základě? Není to dlouho, co lemovaly naše silnice mimo jiné i billboardy, na nichž jsme byli seznamováni velkými písmeny s názorem K. Schwarzenberga: „Češi mají vztah k právu, jako holky z Perlovky k panenství.“ Kolik je v této větě pravdy, je-li výstižná či ne, případně týká-li se nás osobně, na to si odpovězme každý sám. Jisté však je, že jsme v minulosti vyrůstali a žili v čase, kdy jsme byli nuceni, alespoň do jisté míry, zákony obcházet. Ovšem zákony, z nichž řada byla namířena proti základním lidským hodnotám, proti svobodě ducha. Zcela vědomě a hlavně důsledně a dlouhodobě po dlouhá desetiletí tak bylo umlčováno právní povědomí občana naší země. Byla potlačována odpovědnost za vlastní skutky. Paradoxně jsme tak byli „vyučováni“ v umění zákony obcházet, případně mezi nimi nalézat se vší vynalézavostí pověstné skulinky. Svého času možná dobré a jistě i účinné. Myslím si však, že nám unikla a uniká i v tomto ohledu drobnost zásadního významu. Nám všem. Těm „dole“ i těm „nahoře.“ Pánům i kmánům. Snad by již nemusela, či spíše neměla platit věta: „Jsme si všichni rovni, ale někteří jsme si rovnější.“ Věta, která vyvolávala nejen trpký úsměv na tváři a pocit křivdy v duši, ale i pocit nezměnitelnosti stavu věcí.
Události před dvaceti lety v naší zemi je možno označit za historický mezník v mnoha ohledech. Došlo však současně či snad dokonce automaticky i k naší osobní proměně ve vztahu k právu? Nikoliv k paragrafům nebo zákonům, ty budou mít k ideálu ještě dlouho daleko, ale k niterné proměně vyvolané faktem, že nyní již přece máme společný cíl! Realistický pohled na skutečný stav věci však tomu příliš nenapovídá. Subjektivní zájem je v mnoha případech až příliš často nadřazován nad objektivní potřeby. Opět by bylo možno připomenout odpovědnost, a nikoli pouze za sebe, ale za celek. Za vytouženou společnou metu – spokojený život ve spravedlivé společnosti.
Princip demokracie spočívá na delegované moci. Volíme ze svých řad zástupce a vkládáme do nich svoji důvěru s předpokladem, že správa věcí veřejných bude ve správných rukách. Tak alespoň zní teorie. Netřeba však ani připomínat, že se i v tomto případě teorie s praxí často míjí. Budeme-li pozorně sledovat dění na politické scéně a informace o něm, pak se o tomto faktu můžeme přesvědčit prakticky denně. Dozvídáme se, jak jsou sami zákonodárci se zákony naštíru. Přesto bychom mohli nebo snad i měli mít právo předpokládat, že čím vyšší funkce ve správě státu, tím větší by mělo být i právní povědomí. Co si však myslet o ústavních činitelích, kteří zcela nepokrytě zpochybňují výroky Ústavního soudu? Instituce, která je a musí být v demokratickém způsobu vlády pilířem, na němž stojí právní řád státu! Co si myslet o chování hlavy státu, prezidenta, který svými názory podsouvá soudcům Ústavního soudu podjatost, či snad přímo úmysl vyhovět politické objednávce zájmových skupin? Co nám, občanům této země, tímto postojem napovídá? Nemáme se snad zákony řídit? Nemá pro nás být výrok Ústavního soudu směrodatný? Nemusíme ho dbát? Máme tomu rozumět tak, že jeho subjektivní pohled na věc má větší platnost, než objektivní nález Ústavního soudu? Nebo snad by byl objektivním pouze za předpokladu, pokud by se ztotožnil s jeho osobním názorem?
Je naším přáním stát se bytostí nezávislou. Toužíme po svobodě, po pravdě a vědomostech. Nemělo by však jít pouze o to stát se chodící encyklopedií. Současně bychom si měli přát, abychom porozuměli také srdcem. Pravda, v informaci ukrytá, je totiž mnohdy i zraňující. Dokud si však neuvědomíme, že i v tomto případě je naším kamarádem, dokud se jí budeme vyhýbat, neboť si myslíme, že nám ubližuje, dokud před ní budeme uhýbat očima a zacpávat si před ní uši, dokud ji budeme mít pouze za obtížný hmyz, který za parného léta jen odháníme, dokud jí nedovolíme, aby se dotkla i našeho srdce, dotud zůstane Pravdou pouze dřímající.
A tak, než se pro Pravdu otevřeme cele, než v sobě najdeme dostatek síly sevřít ji pevně v náruči, pocítíme občas potřebu si i oddechnout, o někoho se opřít, nechat si i poradit.
V každém indiánském kmeni byla rada starších. Mužů volených, ale hlavně – moudrých. Těch, kteří svým životem přesvědčili své okolí, že se již rozloučili s vlastnostmi, o nichž je možno říci jediné: Byly jim překážkou na cestě k moudrosti. Nabytá životní moudrost velí naslouchat více hlasu své duše než našeptávání ješitného ega.
Cílem je, aby moudrost byla matkou našich skutků. Ať jsme státníky či prostými občany.
Nikde není psáno, že státnická funkce a moudrost nutně musí být přáteli na život a na smrt.
Mýlit se je lidské, nemoudré je ve svém omylu setrvávat.
Dříve jsme si k právu vytvořili odtažitý vztah. V konkrétních případech i oprávněně. Je na místě se bránit, je-li právo zneužíváno k morální porobě národa. Jak ale známo, každý útlak má ze samého principu časové omezení. Tomu kromě diktátorů snad rozumí každý. Stálo by proto za zváženou, zda svůj vztah k právu nezměnit. Doba reálného socialismu již přece minula. Ať již s lidskou tváří či bez ní.
